Epilog pro ročník 2022

Stařešina nomádů se rozhlédl po okolí. Důvěrně známé pustiny Silithusu, které už po mnoho let nazýval domovem, nedávno změnila silueta obřího meče, tyčícího se uprostřed planiny. Přihodil několik větví do skomírajícího ohně a sledoval, jak je plameny hladově obejmuly. Vzpomínal na události posledních dní, které narušily poklidný běh života jeho kmene. Mnohému z toho, co nedávno spatřil, nerozuměl, výrazy ve tvářích cizinců však dávaly odpovědi na nikým nevyřčené otázky.

Vybavoval si strach cizích vojáků v ocelových zbrojích, když poprvé spatřili meč a uvědomili si svou vlastní nepatrnost. Ale také nenasytnost, se kterou sbírali magický azerit - substanci, kvůli které byli tito gharibové ochotní zničit vše, co bylo stařešinovi drahé. A samozřejmě krvelačnost! Kam vstoupí hamižnost s mečem v ruce, tam teče krev!

Byl svědkem prazvláštních rituálů. Třeba toho, který se pokusil provést Bal'gore Znesvětitel, náčelník orků. V očích se mu ten večer zračila pýcha, když odříkával mantry starší než samotná Horda, aby vyrval meč ze spárů země. Nejmocnější z šamanů upínali svou moc a totemy k tomuto cíli. A selhali. Šaman se pousmál: “Na moc Gorribalu, meče z prokletého světa, je jejich nicotná magie k ničemu.”

Nomádské starší děsili lehkovážní elfové! Pro krásu a moc zaprodávali svůj svět i své duše. Všechen jejich azerit pohltila Sluneční studna, a oni se naivně opájeli novou silou.

Nic nepřekonalo krvavou lázeň, kterou rozpoutala Sylvanas. Výraz královny nemrtvých býval většinou bez emocí. Toho dne se jí v očích zrcadlila nenávist, a také potěcha, když její věrní porazili ostatní armády a přeživší rozehnali.

Nejvíce jej však překvapil drobný záblesk naděje v jejích rudých očích, když vyjmula zlatavou rukavici. Toho dne se dlouho modlil k předkům. Tohle je totiž magie, která má moc hýbat celými světy. A takové se obával i on sám.

Epilog 2018

Prolog 2022

Prolog 2022

Jižní Kalimdor, sporné území
Zekhan si povzdychl a zavrtěl hlavou. Všechno bylo špatně. Už několik dní se snažil navázat spojení se svým spirituálním odrazem a pořád nic. Ten prastarý trollí obřad prošel snad tisíckrát a nikdy mu to netrvalo tak dlouho, pokaždé se někdo ozval. Na obvyklé ohlušující překřikování různých elementálů a ztracených duší byl dávno zvyklý. To byla ostatně jedna z prvních lekcí kterou jako mladý šaman dostal. Vždy to byl obchod, něco za něco - tys předal něco jim, oni pomohli zase tobě a tak pořád dokola. Obzvlášť zde, v Silithusu, pusté a šedavě písčitě krajině na jihu Kalimdoru, o kterou nikdo nestál a na kterou se zapomnělo.
Byl tak ponořen do svých meditací, že si málem nevšiml že v té pustině již není jediným vetřelcem.Překvapeně sledoval odlišné rysy mocné bytosti, která kráčela údolím hluboko pod ním. Zekhan byl sice dobře ukryt v členitých skalách, ale nevěděl zda jej tvor nemůže odhalit svou tajemnou mocí. Sledoval jak do písku kreslí tajemné runy a odříkává slova v neznámé řeči. Zkušený šaman měl pocit že zná všechny melodie a řeči Azerothu, ale to co nyní slyšel znělo odlišně, cizozemsky, zlověstně.
Údolím se rozlehlo hluboké zadunění a runy zeleně zazářily. Pak se doslova roztrhla obloha a vše kolem něj vybuchlo. Víření písku jej oslepilo, řev větru jej ohlušil, smršť kamení jej odhodila na vyprahlou zem. Zekhan se schoulil do stínu kamene, snažil se chránit své protáhlé tělo před tou zlobou. Ale to nebylo nic proti tomu, co slyšel uvnitř své hlavy - hluk hádajících se živlů byla vystřídána hrůzným zaječením a potom naprostým avšak neméně děsivým tichem.
Po chvíli se vše uklidnilo a mladý šaman vykoukl ze svého úkrytu a nechápal. Jeho mysl nedokázala pochopit, jak to že místo na prázdné údolí hledí na rozervanou planinu, kde sálá modro zlatá záře a zvedají se mraky podobně zbarveného dýmu. Připomnělo mu to trochu Roztržení světa, způsobené kdysi dávno šíleným aspektem země, ale nyní to bylo něco zcela jiného. Uprostřed planiny se tyčil jako gigantický monolit obří meč. Roztínal povrch Silithusu a mizel v hluboké prasklině, ze které pomalu vytékala modrozlatá substance, snad roztavená hornina. Cizinec mezitím zmizel.
Setřel si prach z očí, oklepal úlomky kamení, kterým byl zasypán a s údivem zjistil, že krom šedavého písku, tak všudypřítomného zde v pustinách, nachází všude okolo modrozlaté kamínky. Jeden zvedl vzhůru a sledoval jak se mihotavě leskne ve stínu obřího meče tyčícího se opodál. Jako šaman dokázal vycítit energii a to co cítil z toho jednoho malého kamínku jej ohromilo. Ta nesmírná hloubka síly, překypující magií, svůdně se podbízející a nabízející nezměrné možnosti.

Ogrimmar, hlavní město Hordy
Alchymista byl u vytržení když přeměřoval výsledky již několikátého pokusu. Jeden za druhým a všechny úžasné! To je neslýchané, potenciál překonávající všechny měřítka a tabulky. Ačkoliv použil minimální množství, výsledný efekt a rychlost reakce byly neuvěřitelně umocněny. Ačkoliv bude obtížné vysvětlit, že ta jižní zeď bude muset být postavena znovu, ale taková už byla gobliní alchymie. Vedle něj se ozval výkřik jeho kolegy, mladého a bláznivého elfího mága ze Silvermoonu, se kterým sdílel svou laboratoř. "Ta energie, ta nesmírná síla! Taková moc!" vykřikoval a rozeběhl se ven na ulici celý zaprášený, nedbaje na pověstnou uhlazenost svého sličného krvavého lidu. Nedaleko postávající mladý šaman, který jim donesl onen úžasný materiál k prozkoumání, se jej snažil uklidnit a pořád povídal něco o obřím meči, roztržené krajině a neznámém cizinci. Bloodelf jej však vůbec nevnímal. Jeho smaragdové oči se upínaly na zlatavě modrý drobný kamínek a neustále vykřikoval "Neomezená moc! Neomezená moc!" a mizel v dálce.
Stormwind, hlavní město Aliance
Na opačné straně světa, v jedné z mnoha věží největšího města lidí obecně, někdo pročítal čerstvě doručenou zprávu a kroutil zamyšleně hlavou nad novinkami, které dokument před ním obsahoval. Nakrátko zahrabal v mapách na vedlejším stolku, rozložil jednu s nápisem Jižní Kalimdor a udělal si několik poznámek. Pak se znovu zkoumavě podíval na malý modravě zlatý kamínek, který nikdy neviděl a o kterém nikdy předtím neslyšel...
..ale určitě ještě uslyší :)