Azeroth 2022


Epilog pro ročník 2022

Stařešina nomádů se rozhlédl po okolí. Důvěrně známé pustiny Silithusu, které už po mnoho let nazýval domovem, nedávno změnila silueta obřího meče, tyčícího se uprostřed planiny. Přihodil několik větví do skomírajícího ohně a sledoval, jak je plameny hladově obejmuly. Vzpomínal na události posledních dní, které narušily poklidný běh života jeho kmene. Mnohému z toho, co nedávno spatřil, nerozuměl,  výrazy ve tvářích cizinců však dávaly odpovědi na nikým nevyřčené otázky.

Vybavoval si strach cizích vojáků v ocelových zbrojích, když poprvé spatřili meč a uvědomili si svou vlastní nepatrnost. Ale také nenasytnost, se kterou sbírali magický azerit - substanci, kvůli které byli tito gharibové ochotní zničit vše, co bylo stařešinovi drahé. A samozřejmě krvelačnost! Kam vstoupí hamižnost s mečem v ruce, tam teče krev!

Byl svědkem prazvláštních rituálů. Třeba toho, který se pokusil provést Bal'gore Znesvětitel, náčelník orků. V očích se mu ten večer zračila pýcha, když odříkával mantry starší než samotná Horda, aby vyrval meč ze spárů země. Nejmocnější z šamanů upínali svou moc a totemy k tomuto cíli. A selhali. Šaman se pousmál: “Na moc Gorribalu, meče z prokletého světa, je jejich nicotná magie k ničemu.”

Nomádské starší děsili lehkovážní elfové! Pro krásu a moc zaprodávali svůj svět i své duše. Všechen jejich azerit pohltila Sluneční studna, a oni se naivně opájeli novou silou.

Nic nepřekonalo krvavou lázeň, kterou rozpoutala Sylvanas. Výraz královny nemrtvých býval většinou bez emocí. Toho dne se jí v očích zrcadlila nenávist, a také potěcha, když její věrní porazili ostatní armády a přeživší rozehnali.

Nejvíce jej však překvapil drobný záblesk naděje v jejích rudých očích, když vyjmula zlatavou rukavici. Toho dne se dlouho modlil k předkům. Tohle je totiž magie, která má moc hýbat celými světy. A takové se obával i on sám.


Prolog 2022 Prolog 2021 Prolog 2020 Prolog 2019 Epilog 2018


Epilog 2018

Bez ohledu na snahy výzvědných oddílů se dlouhé měsíce žádné z armád nedařilo sestavit celou pečeť, která by otevřela Sargerasovu hrobku. Armády jen netrpělivě čekaly na možnost porazit Démona a smést je z povrchu Azerothu jednou provždy!

Varian odmítal čekat další dlouhé týdny, než se najde poslední kus pečetě. Spolu s Valeerou dali dohromady nejlepší mágy a učence.

„Prolomíte bránu silou!“, přikázal.

Mágové se u brány střídali ve dne i v noci. Občas se od brány ozývaly výbuchy magie a odnášeli raněné. Zdálo se ale, že mágové brzy uspějí.

Snaha Aliance, ještě víc než Variana, zajímala horďácké špehy. O každém malém úspěchu nebo popáleném čarodějovi, věděla Sylvanas během pár hodin. Sama nevěřila, že nekropole půjde otevřít silou. Její emisaři měli jediný úkol – složit pečeť za každou cenu.

„Povídá se, že bránu brzy prolomí, má paní.“

„Pak není čas otálet. Svolej mé generály. Vytáhneme jim do zad! Slyšíš Chene? Poklady z hrobky budou brzo vaše. Ty a ti tví chlupáči si už můžete balit.“

„Není všechno perla, co se třpytí. Ještě ani neotevřeli ty blbý vrata!“


Luk Lady Sylvanas Windrunner dozpíval svou vražednou píseň. Poslední odpor Aliance byl zlomen. Neporazitelná královna stála zbrocená krví na bojišti. Sylvannas milovala pocit vítězství!

Kam až dohlédla, ležely těla padlých. Pro co vlastně? Jaký mělo smysl snažit se ovládnout tyhle pusté břehy? Tato myšlenka ji přivedla nazpět do přítomnosti. Potřásla hlavou a začala znovu vnímat, co se jí to její velitelé snaží opatrně sdělit.

Jak to myslíte, že jeden díl schází? Měli jste přeci jediný úkol! Jediný! Naši bratři prolili krev zbytečně, protože jste neschopná hromada kostí! To se mi tu snažíte namluvit? Že tu stojíme před prastarým chrámem samotného Sargerase, hrobkou jeho jediného Avatara, pokladnicí Legie, a přesto se se nemůžeme dostat dovnitř,“ ječela na své akolyty, kteří se před běsnící královnou třásli hrůzou.


Kvílivý jekot vládkyně Forsaken utichl a všichni akolyté Temné Dámy se již připravovali na velmi bolestivou cestu do hlubin zapomnění. Když v tom dusivé ticho, prolomil neznámý jasný hlas.

Vládkyně Padlých, utiš svůj hněv a věz, že tvá snaha nebyla marná, neb přináším ti poselství,“ hlas patřil valkýře - tajemné služebnici Helyi. Kráčela nekropolí, jakoby jí patřila a generálové jí jen uctivě uhýbali stranou.

Třeste se všichni, kdož jste si zvolili nepravou cestu. Má paní dokázala získat na svou stranu spojence mocnější, než je jakákoliv bytost, která kdy kráčela po tomto světě. Na znamení přátelství přijmi prosím tento dar.“

S tímto poselstvím předstoupila valkýra před královnu Nemrtvých. Nesklonila se před ní, jak se sluší pro leníky, ani se nad ní nepovyšovala mocí. Rozevřela dlaně a v nich jí nabídla poslední chybějící díl pečetě do Sargerasovy hrobky.