Azeroth 2022


Epilog pro ročník 2022

Stařešina nomádů se rozhlédl po okolí. Důvěrně známé pustiny Silithusu, které už po mnoho let nazýval domovem, nedávno změnila silueta obřího meče, tyčícího se uprostřed planiny. Přihodil několik větví do skomírajícího ohně a sledoval, jak je plameny hladově obejmuly. Vzpomínal na události posledních dní, které narušily poklidný běh života jeho kmene. Mnohému z toho, co nedávno spatřil, nerozuměl,  výrazy ve tvářích cizinců však dávaly odpovědi na nikým nevyřčené otázky.

Vybavoval si strach cizích vojáků v ocelových zbrojích, když poprvé spatřili meč a uvědomili si svou vlastní nepatrnost. Ale také nenasytnost, se kterou sbírali magický azerit - substanci, kvůli které byli tito gharibové ochotní zničit vše, co bylo stařešinovi drahé. A samozřejmě krvelačnost! Kam vstoupí hamižnost s mečem v ruce, tam teče krev!

Byl svědkem prazvláštních rituálů. Třeba toho, který se pokusil provést Bal'gore Znesvětitel, náčelník orků. V očích se mu ten večer zračila pýcha, když odříkával mantry starší než samotná Horda, aby vyrval meč ze spárů země. Nejmocnější z šamanů upínali svou moc a totemy k tomuto cíli. A selhali. Šaman se pousmál: “Na moc Gorribalu, meče z prokletého světa, je jejich nicotná magie k ničemu.”

Nomádské starší děsili lehkovážní elfové! Pro krásu a moc zaprodávali svůj svět i své duše. Všechen jejich azerit pohltila Sluneční studna, a oni se naivně opájeli novou silou.

Nic nepřekonalo krvavou lázeň, kterou rozpoutala Sylvanas. Výraz královny nemrtvých býval většinou bez emocí. Toho dne se jí v očích zrcadlila nenávist, a také potěcha, když její věrní porazili ostatní armády a přeživší rozehnali.

Nejvíce jej však překvapil drobný záblesk naděje v jejích rudých očích, když vyjmula zlatavou rukavici. Toho dne se dlouho modlil k předkům. Tohle je totiž magie, která má moc hýbat celými světy. A takové se obával i on sám.


Prolog 2022 Prolog 2021 Prolog 2020 Prolog 2019 Epilog 2018


Prolog 2020

Vzduchem se linuly nesrozumitelné litanie modliteb a zaklínání. Už jen několik posledních akolytů zvládalo udržovat zaklínadlo nad obřím magickým kruhem neustálým opakováním vyvolávací mantry. Klečeli, drmolili kouzelná slova, která z nich pomalu vysávala poslední zbytky sil. Jejich představená, kněžka zapomenutého chrámu, s obavami sledovala jejich vyčerpané a ztrhané výrazy ve sklopených obličejích. Věděla, že pokud nedokážou udržet vyvolávací kouzlo, bude se jejich pán zlobit - a ten, který se tyčil vedle ní, chyby ani slabost neodpouštěl.

 

“Můj pane, poslední kruh zaklínadel se již uzavírá, brzy již bude vyplněno vaše přání a most bude otevřen, ale pouze na krátkou chvíli - moji poslední vyvolávači už dál nemohou! To kouzlo je příliš silné a vzdálenost příliš velká než aby uspěli…”  zakvílela omluvně kněžka a neodvažovala se vzhlédnout na obřího eredara tyčícího se vedle ní. “Pokud se někdo rozhodne napadnout naše spojení s Nejvyšším vládcem, nebudeme vůbec nijak chráněni!”

 

“Jen ať nepřestávají, cíl naší cesty se blíží a nehrozí nám žádné vyrušení.” zahřměl nelidský hlas “Oba heroldi, ty prokleté valkýry, jsou opět zatraceny a pozbyly své moci. Světlá sice pokořila temnou, avšak vzápětí jí byla odepřena poslušnost a stihl ji za to stejný osud jako její sestru. Už nikdo z mocných nám nestojí v cestě, nikdo nezabrání vykonavatelům osudu” 

Tak pravil a s posledním slovem pozvedl své dlaně vzhůru. Všichni akolyté se s posledním výkřikem zhroutili na zeleně zářící runy a zaklínání ustalo. Uprostřed se otevřela černá prázdnota a uvnitř levitoval drobný zelený kámen. Pulzoval mocí a hněvem. Vyděšená kněžka se chvěla hrůzou při pohledu do toho nesmírně vzdáleného a přitom tak hněvivě a blízce pulzujícího zeleného pekla.

 

“Můj lorde Sargerasi, nejvyšší vládče, nadešel čas. Spící město se probouzí a Azeroth je nechráněn. Ze zapomenutých hlubin se vynořuje Ny’alotha a žádný z heroldů nemá moc nás zastavit. Žádám tě, můj pane, o prostředek, jak jednou a navždy zkrotit vzpurné obyvatele tohoto odporného světa. Vlož rukou svého nejvěrnějšího služebníka Archimonda kus své moci, obdař mě svou přízní a věz, že ani tento svět svému osudu neunikne!”

 

Dlouho zněla ozvěna těchto slov, než se kněžka odvážila vzhlédnout a s děsem zahlédla jak se pulzující kámen obrací, září, rozevírá a z jeho středu vyráží cosi nesmírného a mocného. Z jejího hrdla sevřeného hrůzou vyšel výkřik strachu, který však již nedokázal nic změnit. Nedokázal zabránit, aby samotný Sargeras, vládce plamenné legie, předal svému služebníkovi dar nesmírné moci. A sleduje Archimonda Znesvětitele, generála plamenné legie, jak sklání svou hlavu, s otevřenou náručí jej přijímá a jeho démonická tvář se nelidsky směje.